Slohové práce našich žáků

Jakub Maňák - 9. A

   Byl sychravý páteční večer. Vše se zdálo být úplně v pořádku, ale nebylo. Nikdo si totiž nevšiml toho, že výstavní kousky starého porcelánu od babičky zmizely z prosklené vitrínky. Doma panovala pohoda, ovšem pouze do té doby, než si Lukášek všiml, že vitrínka je otevřená a porcelán v ní není. Hned to běžel oznámit mamince a tatínkovi, ale ti jen přikyvovali a měli to na háku.

   Lukášek se tedy rozhodl, že půjde záhadu ztraceného porcelánového setu vyřešit. Šel do pokoje, oblékl si tepláky a mikinu, nasadil čepici a mohlo se jít vyšetřovat.

   Prvně zavítal k vitrínce, aby zjistil důkazy. V televizi viděl, že pomocí mouky a lepicí pásky dokáže zjistit otisk prstu. Dále také věděl, že pachatel určitě zanechá stopy. A tak šel do předsíně, aby našel šlápoty bot. Ty sice našel, ale netušil, čí by tak mohly být.

   Další krok byl jasný. Musel prozkoumat okolí domu. Když vyšel na příjezdovou cestu, všiml si, že stejná stopa, jako byla i doma v předsíni, je i tady. Lukášek měl jasno. Říkal si, že přece musí hledat další stejné stopy. Podíval se lépe a uviděl cestičku těch samých stop. Šel po cestičce, která ho zavedla až ke kulturnímu domu, kde zrovna měli důchodci včetně jeho babičky večírek. Plán byl jasný, musí přeci záhadu vyřešit.

   Vletěl proto do sálu, kde sedělo zhruba dvě stě důchodců. Připadal si trochu trapně, ale to nic neměnilo na tom, že ten porcelán prostě musí najít.

   Přišel nejprve za babičkou. Ta mu nabídla vdoleček, chlebíček a vodu. Babička mu vysvětlila, co se vlastně koná a co tam dělají. Také mu sdělila, že si porcelán půjčila, protože měli soutěž o nejlepší a nejhezčí set. Tuto soutěž vyhrála a dostala poukázku na vlastnoruční výrobu dalšího porcelánového setu. Lukášek tam potom zůstal s babičkou až do konce.

   Když přišel domů, vše pověděl mamince a tatínkovi. Ti se snažili držet seriózní výraz, ale nevydrželi to a propukli v smích. Nakonec se ukázalo, že tato hra pro Lukáška byla připravena. Luky ji ale perfektně zvládl. Za to dostal uvařené kakao a toast.

Valentina Lachnitová - 8. A

   Žila byla v jednom malebném městečku víla jménem Sněhulka. Nebylo to jen tak obyčejné městečko, bylo to totiž kouzelné místo, kde víly, jako je Sněhulka, malovaly vločky a poté je posílaly lidem na Zem.

   Jednoho krásného rána se Sněhulka vydala do práce, ale najednou zjistila, že nemá svůj sněžný štětec. Hledala po svém útulném domečku, jak jen mohla, a ne a ne ho najít. Skoro jí už bylo do pláče, ale najednou ji napadlo, že předešlého dne, když posílala poslední vločku, jí mohl štětec spadnout na Zem, což se někdy stává, tak se Sněhulka rozhodla na Zem vypravit. Jelikož se to obvykle nemůže, musela letět nenápadně. Naštěstí se jí to povedlo.

   Na Zemi si uvědomila, že vlastně neví, kam mohl štětec spadnout. Navíc ji nesmí vidět lidé, tak si vymyslela plán. V noci, když už všichni spali, se pomalu vyplížila ze své skrýše a dala se do hledání. Proletěla, kudy mohla, ale štětec jako by se do země propadl.

   Unavená z hledání si pomalu lehla na parapet domku, co byl poblíž. Skoro spala, když najednou zahlédla, že holčička uvnitř domku něco zkoumá. Samozřejmě to byl její sněžný štětec. Nevěděla, co si má počít, tak se jen dál tiše dívala. Naštěstí si holčička šla brzy lehnout, tak se tichounce vplížila dovnitř, aby si mohla štětec vzít zpět.

   Celá zmožená z náročného dne doletěla víla do nebe do své postýlky a ještě před spánkem si řekla, že zítra té holčičce (za opatrování štětce) namaluje ty nejhezčí vločky, co se jí jen povedou.

   A opravdu, byly tak nádherné, že se z nich radoval každý, co ten den šel ven. A i tomu nejmrzutějšímu člověku vykouzlily úsměv na tváři.